Jakkoli se to může zdát jednoduché, dodržet linii „loket-ruka(pěst)-udidlo, tak není. Je to těžké. Je to setsakramentsky těžké. Protože to nejjednodušší řešení je – chytit se rukou. Nebo prostě zatáhnout zpátky, když kůň spěchá, jde, kam já nechci. V tu chvíli je linie porušená. Navíc samozřejmě platí, že chytit se rukou znamená chytit se “za hubu”, jak se pak mezi koňákama říká. A to co? To nechceme. Jedna z pomůcek, které jste mohli během výcviku slyšet, říká, že otěž je prodloužená ruka jezdce. Tak si to představte. Představte si, že mezi malíčkem a prsteníčkem nemáte otěž, ale rovnou udidlový kroužek. Aha? To “au” je najednou takové realističtější, že jo? Při pomyšlení na tu jemnou koňskou hubu (teď myslím opravdu ten koutek, kde je udidlo – to jemňounké místo) mi okamžitě naskakuje pocit, že chci udidlový kroužek držet co nejjemněji to jde. Ale pozor! Držet! Abych mohla cítit, je potřeba stálý kontakt. A ten je moc důležitý. V kontaktu musí být jistota. Stálý kontakt = možnost pružit a vyhovět pohybu koně. Nestálý kontakt = nestálé signály do udidla. A kde je udidlo? V hubě. Proto nepouštím otěž a nepovoluji pěst. Otěž nedrtím, ale vím jistě, kde je. Jako když držím malé dítě za ruku, když jsem jeho “průvodcem”. Musím mít tu dětskou ručičku pod absolutní kontrolou, ale nesmím zmáčknout moc! To by bolelo. Koně během ježdění taky.
Pro zachování pružnosti nechávám volné lokty a ramena. Dodržuji linii loket -> pěst -> udidlo (huba). Poruším-li tuto linii, ruka nemůže zůstat dále pružná. Typickým příkladem je zalomené zápěstí. Jakýkoli tah zpátky také znamená uzamčení koně. Ztrátu možnosti jeho opravdového uvolnění.
Jezdectví je nesmírně komplexní záležitost, a mě hned napadají další návaznosti. Například jak je v působení ruky (a celém ježdění, samozřejmě!) důležitý perfektně zpevněný střed těla. Tak o tom zase potom. V některém z dalších příspěvků.
Projděte další obrázky, které k příspěvku patří. Využila jsem ilustrací Sally Swift, kde je krásně vidět, jak má vypadat jistá pěst, která otěž nedrží křečovitě
